Po měsíci plánování a pár dnech intenzivních příprav se naše letošní "dovolená" stává realitou. Jedeme vlakem směr Praha hl.n. a ve vedlejším vagónu naše dvě krabice s rozmontovanými koly. V Praze nám pomohl Doly s přesunem na autobusovou zastávku Airport express a během půl hodinky jsme na letišti Václava Havla. Odbavení krabic proběhlo v pohodě. Taky byly pečlivě vycpány spacáky, stanem atd. Jako další zavazadlo jsme použili lodní vak, který nám poté posloužil i jako další nepromokavá brašna na kolo.
Po jedné hodině odpolední jsme se konečně v letadle Airbus A319 Českých aerolinií odlepili od země. Let trval necelé dvě hodiny a výhled se nám naskytl až v poslední fázi nad mořem, kde jsme udělali otočku a přisáli na pobřežním letišti v Nice. Hned před letištěm jsme začali dávat dohromady kola a balit brašny. V 17:00 máme hotovo a vyrážíme zase domů :-) Akorát nám to bude trvat trochu déle než letadlem.
Cesta po pobřeží je zatím pohodová. V Nice si krátce procházíme staré město a kocháme se spletí uliček. Občas vede podél cesty cyklostezka, občas musíme po silnici. Párkrát bloudíme a musíme přenášet kola, když nás cestičky podél pláže dovedou jen ke schodům a dál nepokračují.
Je kolem osmé večer a začínáme se dívat po místečku na stan. Na pobřeží je to bída (což si ověříme i další den). Tak se zkusíme odpojit do vnitrozemí. V serpentinách nastoupáme asi 250 výškových metrů abychom našli malý zarostlý plácek pod cestou, no aspoň kousek rovného neoploceného místa. Laťku jsme nasadili hodně nízko.
Ráno vytáhneme kola a věci na lanech z našeho „kempu“ zpět na silnici a sjíždíme zase k pobřeží. Za chvíli vjíždíme do Monaka. To nás nijak neuchvacuje a po chvíli bloudění ho s radostí opouštíme. Pro cyklisty nic moc město. Pauzu dáváme ješte ve Francii v městě Menton. Pak už je to jen kousek do Itálie.
V Itálii jedeme celý den podle stejného schématu: Záliv s městečkem, kde projíždíme kolem pláže, za městem stoupání po silnici (občas zpestřeno tunelem) přes kopec a sjezd do dalšího zálivu s městečkem… a tak pořád dokola.
Zpestřením je cyklostezka ze Sanrema, která vede po bývalé železnici, takže má i svoje cyklotunely. Paráda. Užíváme si chvíli bez aut. Bohužel má celá trasa asi jen něco kolem 20km, takže pak zase na silnici.
Ke všemu ještě začíná pršet. Naštěstí to není nic hrozného tak jedeme i v dešti. Procházíme pár pěkných historických městeček.
Večer zase nastává hledání místa na spaní. V nohách máme necelých 100km a podnikat další výlet do kopců vnitrozemí se nám nechce. Nálada není nejlepší. Ptáme se v jednom kempu, kolik by nás stálo místo na stan. Třicet euro. No, zkusíme mrknout ještě kousek dál. Po další půlhodince už se nám fakt nechce a rozhodujeme se, že první kemp, co uvidíme, bereme. Vyšlo to. A docela dobře. Na recepci už sice nikdo nebyl, ale se starší paní a pánem (asi rodiče majitelů) jsme se nakonec lámanou italštinou domluvili. Cena 20€. Dáváme sprchu a večeříme s výhledem na želvu (ostrov v moři).
Máme před sebou poslední den na pobřeží a ještě jsme se ani jednou nekoupali v moři. Jsme rozhodnuti, že dnes tam vlezeme, i kdyby pršelo. Naštěsí je pěkně a vše se docela daří. Hned v prvním městě – Albenga jsme koupili bombu na vařič a silikonový olej na kolo, které jsme nemohli převážet v letadle. Cesta se taky docela zlepšila. Kopce už nejsou tak ostré a my nemusíme jezdit pořád nahoru dolů.
V Pietra Ligure dáváme koupačku v moři. Do Savony nám chybí cca 30km. Moře je krásně azurové a teplé. Osvěženi se vydáváme dál. Nálada je dobrá. Což se rychle mění v Savoně, kde bloudíme, nemůžeme najít obchod a je nám strašné vedro. Město jsme si ani neprohlédli a po obědě na náměstí z něj jedeme rychle pryč.
Opouštíme pobřeží a začínáme stoupat do kopečků ve vnitrozemí. Cesta nic moc. Respektive je na ní docela velký provoz. A když vás předjede v kopci kamion, tak to s kolem zatíženým brašnami docela mává. No ale přežili jsme. Začíná mě bavit chodit do italských barů doplňovat vodu. S mou důkladnou jazykovou přípravou (přečtení jídelního lístku pizzerie) je to sranda. Ale Italové jsou ultra ochotní. Po nepříjemných 20km do kopce nás čeká odměna v podobě sjezdu do Carcare. Ale ještě lepší je louka, kterou jsme našli na spaní. Vysluhuje si naši certifikaci kvality - Best Camp. Na večeři poprvé vaříme polévku a brzy jdeme spát.
Ještě nemáme úplně nacvičené balení věcí po ránu, tak se stane, že vyjíždíme až v 10:00. To musíme ještě vypilovat. Čeká nás etapa stylu nahoru-dolu. Za Salicetem Lindě v kopci padá řetěz a špatně se jí přehazuje. Tak se v tom začínám vrtat. Zatím moje opravy fungují.
Po jednom úmorném stoupání se nám na kopci poprvé v dálce ukazují Alpy. Parádní motivace. Navíc se za chvíli napojujeme na meandrující řeku Tanaro, jejímž údolím budeme klesat hlouběji do Itálie. Projíždíme pěkných pár městeček. Ceva nás zaujala velkým množstvím muslimů. Bastia Mondovi zase svým klidem a spletitými uličkami.
Podél řeky se jede docela dobře, ale jen klesání to bohužel není. Už jsme za dnešek docela unaveni, přestože máme najeto kolem 60km. Zajíždíme do města Carrú nakoupit a jedeme hledat místo na spaní. Chceme spát u řeky, abychom se mohli i okoupat a přeprat pár věcí. Po prohledání několika míst nacházíme to pravé, kde bychom nemuseli nikomu vadit. Koupačka v řece je paráda.
Na večeři si dáváme zase samé dobroty. Italský sýr, čerstvé pesto s bagetou… A maso. Ve víře že jsme si koupili sušenou šunku nakrájenou na kostičky (kterou jsme kupovali ve Španělsku), si pochutnáváme na dobře nasoleném masu. Když sníme půlku, tak objevuje na balení nápis „Use only after cooking“. No co, syrové maso má taky něco do sebe.
Vstávání už jsme trochu vypilovali a ráno vyrážíme už v 7:00. Cesty ještě nejsou tak plné, tak se jede dobře. Zajíždíme do zajímavého městečka Cherasco, které je charakteristické svou ortogonální sítí ulic. Něco kolem deváté ráno a městečko teprve ožívá.
Kousek za Cherascem nás čeká další větší město – Bra. Tady nacházíme konečně informace a dostáváme první mapu, podle které si pak plánujeme další trasu. Bra si lehce projdeme a vyrážíme. V Pollenzu nás čeká další urbanistická lahůdka – ještěže Linda je tak pečlivá a máme sebou personifikovaného průvodce po naší trase :-) V Pollenzu je totiž koloseum, na jehož struktuře si v 18. století lidé postavili domky. Viz nákres na fotce.
Další město, které máme na trase je Alba. Po dlouhé době do něj zase vede značená cyklostezka. Sláva. V Albě máme dilema jak dál. Původně naplánovaná trasa vede přes kopce, do kterých se nám teď nechce. V údolí řeky Tanaro zase podle mapy vede jen dálnice a rušná cesta. Ptám se na nádraží na vlak do Asti, kam se chceme dostat. Bohužel tam jedou jen autobusy. Linda, ale mezitím našla alternativní trasu. Stačí vyjet do kopce k městečku Neive a pak už jen údolím až do Alessandrie, kam jsme původně neměli namířeno, ale je to po cestě. Před nádražím dávám ještě foto autem z Tour de France, které je totálně nacpané tablety a další elektronikou. Pak už jen nákup v obchodě a vyrážíme...
Cesta do kopce je překvapivě příjemná. Asi proto že není provoz a jedeme mezi parádními vinicemi. Neive je turisticky prosáklé vinařské městečko na kopci. Spousta Holanďanů a Skandinávců sedí s vínečkem na zahrádkách. My si sedáme na kolo a jedeme zase dál. Vinice nás opustily a jedeme průmyslovo-zemědělskou oblastí. Ale z kopce.
Pak přichází problém. Lindě přestává přehazovat kolo. Úplně. Už nestačí ani moje opravy :-) Nevíme čím to je a jsme dost nervózní. Asi 5km dojíždíme do nejbližšího města a jdeme hledat servis. Je sobota něco po 17:00. To je naštěstí v Itálii největší ruch všude. Tak nacházíme servis, kde rukama nohama vysvětluji, že kolo nepřehazuje. Itaský servisák dává kolo i s brašnami hned ochotně do stojanu a začíná se v něm vrtat. Naštěstí bylo jen vyskočené lanko, jak na něj tlačila brašna na řidítkách. Ukazuje mi závadu, nasazuje lanko a seřizuje přehazku. Za 15min a 10€ vyřízeno. Dost se nám ulevilo. Ujedeme ještě asi 30km a spíme pod stromem mezi poli.
Zase vyjíždíme kolem 7:00. Itálie má ještě půlnoc. V Alessandrii nic moc, jediná zajímavost je snad že je to parnerské město Hradce Králové. Jedeme se podívat na citadelu za město. Když se ptáme skupinky dědů na cestu, tak začnou smát a posílají nás směrem k řece. Když dojedeme ke zbořenému mostu, chápeme čemu se smáli. No nic objedeme to po dálničním mostě. Citadela je obrovská, ale jinak v ní nic moc není. Jedeme dál.
Potřebujeme se dostat k řece Pád (italsky Po – takže pojedeme Popojím). Což se nám po troše bloudění a pár kopcích povede. A hned objevujeme cyklostezku, která vede podél Pádu na jeho hrázi. Super, i když povrch je jen uválcovaná stavební suť. Čekáme, kdy píchneme. Naštěstí nic.
Přejíždíme na druhou stranu Pádu a jedem v šíleném vedru mezi rýžovými poli. To že se v Itálii rýže vůbec pěstuje jsme nevěděli.
Pak trocha bloudění a zase vracení. Nálada pod psa. Cesta se vleče, území už je mimo naši mapu, a navíc se blíží bouřka. Bouřku přečkáváme pod stříškou u kruháče. Máme najeto cca 100km. Všude mokro. Hledáme nějaké zastřešené místo. Opuštěnou halu u nádraží po chvíli zavrhujeme a jedeme dál. Nakonec kempíme na louce u rušné cesty.
Ráno jedem po rušné cestě do Pavie. Krásné univerzitní město. Na informacích dostáváme mapu a jsme zase šťastni. Z města jedeme směr Milán podél kanálu. Chceme se podívat na velký klášter. Dojedeme k němu a nic. Je pondělí. Zavřeno. Dovnitř není ani vidět, protože je obehnám vysokými zdmi. Tak zase zpět do Pavie. Nakupujeme v obchodě a před obchodem čekáme až přejde bouřka.
Na konci města se napojíme na část poutní trasy Via Francigena. Nejdřív si ji chválíme jak nás krásně vede mimo dopravu po italském venkově. Pak ji proklínáme, když se s námi klikatí mezi poli po pěšinkách a ještě víc, když zjistíme že se motáme skoro na místě. Rozhodujeme se jet po jiné cyklotrase. Ta ale končí za pár kilometrů zábranou. Paráda. Rezignujeme na italské značení a jedeme po silnici.
Odměnou nám je Best Camp II u řeky Adda. Krásné, klidné, zašité, tiché místo, kde sušíme věci, večeříme, usínáme.
Osmý den na cestě. Vyjíždíme do mlhavého Popojí. Jede se parádně. Kopec žádný, cyklostezka vede občas po hrázi s asfaltovým povrchem, občas mezi vesničkami. Ráno v 10 jsme v Cremoně – houslařské modle. Mají krásné náměstí a katedrálu, na jejíž věž jsme se museli podívat. Je to mimo jiné nejstarší cihlová stavba vyšší než 100 metrů, která ještě pořád stojí (teda podle wikipedie).
Z Cremony vyrážíme dál a kopírujeme Pád. Je zase hrozné vedro. Jedeme i přes poledne, tak jsme v podvečer už docela utahaní. Přijíždíme do Sabbionety, která je společně s Mantovou zapsaná v UNESCU. Jde o renesanční pevnostní městečko, obehnané hradbami. No něco jako v olomouckém Výpadu. Takže pro nás žádná senzace.
Už jsme fakt unaveni a chceme se co nejrychleji dostat k řece, kde je potenciál místa na přespání. Mezi kukuřicí a rýžovými poli se pěkná místa hledají totiž těžko. Bohužel trochu bloudíme a utrpení se protahuje. Nakonec se ale podaří a spíme na plácku za „traktorovým“ topolovým lesem, který je spři stmívání sice trochu psycho, ale je tu aspoň klid.
Čeká nás poslední den podél Pádu. Ráno je zase parádní. Všude klid a cesta vlahou krajinou. Poslední město na Pádu, které nás čeká je Mantova. Jsme tam po 10 dopoledne. Klasika – jdeme na informace, zamykáme kola na náměstí a jdeme si prohlídnout město. Město je podobné jako dvě předchozí – Pavia a Cremona. Strávíme v něm asi dvě hodinky. Za městem dáváme obědovou pauzu u jezera a usínáme na parádním trávníku.
Po pauze vyrážíme na sever k Lago di Garda. Cesta vede podél kanálu z Gardy a kolem kanálu vede asfaltová cyklostezka. Začínáme potkávat první cyklisty co jedou taky na těžko. V pozdním odpoledni dorážíme do Peschiera del Garda. Centrum městečka, leží ve vodní pevnosti v ústí jezera. Impozantní. Turistické informace nejsou moc dobře vybaveny pro dálkové cykloturisty. Nejlepší mapa, kterou dostáváme je vydali Deutsche Bahn… Chvilku odpočineme na břehu jezera. Pak kousek popojedeme a dáváme koupačku. Osvěžující i přes posměšky okolních lidí, kteří snad ještě neviděli opálené cyklisty.
Umytí se vydáváme směrem od jezera s vidinou brzkého zakempení. Bohužel vjíždíme mezi vinice a šněrujeme si to serpentinakami z kopce na kopec. Koupačka jako by nebyla. Nakonec zajíždíme za jednu vinici a spíme u její příjezdové cesty.
Aby nás nevyplašili nedočkaví vinaři, tak vyjíždíme už v 6:45. A čeká nás cesta do Alp. V městě Bussolengo se napojujeme na dálkovou cyklotrasu Via Claudia Augusta, po které bychom měli dojet až do Rakouska. Nejdřív vede po silnici a není moc dobře značená. Nemáme z toho dobrý pocit. Po několik kilometrech naštěstí přichází luxusní asflatová trasa podél vodního kanálu. Horší je, když kanál zmizí v tunelu ve skále a my tu skálu musíme přejet. No naštěstí to bylo jen jednou. Pak už cyklostezka vede střídavě údolím mezi vinicemi a podél kanálu.
Některé úseky jsou jako nové a připadáme si, že jsme první kdo po nich jede. Je to fakt nádhera, doporučuji všem. Napravo nalevo skoro dvoutisícové kopce a my jedeme skoro po rovině. V městě Rovereto zastavujeme a kupujeme jídlo a naše první pivo za cestu. Taky jsme si koupili tyrolský špek, který žvýkáme ještě několik dní potom.
Pokračujeme dál po naší cyklodálnici. V podvečer přijíždíme do Trenta. Město je krásné. V rychlosti si ho projdeme a jedeme hledat místo na spaní. Podaří se nám to za městem hned pod náspem, na kterém vede cyklostezka. Ta je sice hojně využita běžci a cyklisty, ale za stromy stejně nejsme vidět pokud jo, tak to nikoho nevzrušovalo.
Další část úseku údolím Adige. Cesta docela odsýpá. Moc se nezastavujeme. Už si taky připadáme jako v Rakousku, lidi mluví německy a nápisy jsou dvojjazyčné.
Projíždíme Bolzano a za ním svačíme. Po svačině se vydáváme špatným směrem. Naštěstí jsme se zeptali dalších cyklistů, kterých už jsou všude mraky. Vracíme se zpět k řece a už jedeme správným směrem. Při pohledu na tachometr zjišťujeme, že se blíží 1000km naší cesty. To chce tisícovkovou selfie.
Poslední větší město v Itálii – Merano. To už je totální Tyrolsko. Plníme povinosti a posíláme pohledy. Kupujeme si zmrzlinu a jedeme za město hledat spaní.
Hned za Meranem je stoupání asi 250 výškových metrů na krátkém úseku, tak ještě najdeme zbytky sil a vydrápeme se zase do skoro rovného údolí. Spíme v biotopu, kde je plno hmyzu, ale ve stanu nám to úplně jedno a znaveni usínáme.
Hned po ránu oceňujeme precizní značení a infrastrukturu podél stezky. Přehledné mapy s profily, vkusná odpočívadla a pitná voda. Cykloráj.
Kopce kolem nás se začínají zvedat a cítíme že se blížíme k Reschenskému průsmyku, kterým chceme i my přejet do Rakouska. Poslední zastavení, na relativně rovném úseku je krásné staré městečko Glurns. Dáváme osvědčený prostředek na doplnění energie – tabulku čokolády. A psychicky se připravujeme na cca 700 výškových metrů, které nás v následujících 13km čekají.
Stoupání je to výživné a občas musíme i tlačit. Ale nakonec to zvládneme a před čtvrtou odpolední jsme v nejvyšším místě našeho výletu 1525m n. m. Vrcholové pivo a nastoupané metry v nás vyvolávají slastné pocity.
Pár šlápnutí do pedálu a jsme v Rakousku. A jedeme z kopce. Sláva. Přes město Nauders sjíždíme k Innu. V jedné ze serpentin stavíme stan za naskládaným dřevem. V noci přejde lehká bouřka.
Ráno dojedeme posledních pár serpentin a jsme u Innu, který budeme následovat až do Pasova. Údolí Innu je nejdřív dost zařezané, tak cesta vede občas i do kopce, ale sjezdy jsou pak suprové. Naše Via Claudia Augusta už je součástí profláknuté Innské stezky.
Rakouské značení cyklostezek je oproti Itálii parádní. Tak se necháváme jen vést značkou a kocháme se krajinou. Trend elektrických kol, kterého jsme si všimli už v severní Itálii se tu ještě zintenzivňuje. Do té doby jsem netušil, že už je taková nabídka i mezi horskými koly. Pokrok nezastavíš.
Blížíme se k Innsbrucku. Tušíme že najít spaní u města bude horší, tak volíme variantu kempu. Stejně už jsme se dlouho nemyli. Doly nám dělá přes SMS rešerši kempů kolem Innsbrucku, a tak docela bez problému jeden nacházíme. Malá zahrádka za rodiným domkem, tak jsme tam všichni trochu hlava na hlavě. A vedle nás zrovna bydlí pán, který jede na elektrokole a bydlí ve stanu, který stojí na vozíku, který si táhne za kolem. Celý večer ten vehikl obdivuju.
S naším vstáváním po 6 ranní jsme suveréně první v kempu vzhůru. Když za hodinku odjíždíme ostatní se začínají teprve probouzet. Přijíždíme do Innsbrucku, na prohlížení města nebyl moc čas a ani nálada, protože se nad námi začala zatahovat mračna. Zkusíme tomu ujet.
Nepovedlo se. Prší už regulérně, tak nasazujeme pláštěnky a jedeme v dešti. Po SMS zjišťuji jak to bude s počasím. Zpráva od Romana nás moc nepotěšila:
Ahoj, není to dobry. Dnes a zítra dest. Na dnesek je i meteovystraha na silny dest. Uhrny az 50mm.
Aha. No dva dny se nám moknout nechce, tak se ptáme jestli nepomůže se někam přesunout vlakem.
Nepomuze. Cele Rakousko je na tom stejne. Drzte se.
Tak nám nezbývá nic jiného než jet. Stejně už jsme mokří. Aspoň nějaké suché oblečení máme v brašnách a jeden spacák je taky v pohodě (druhý byl nakonec docela taky). Celkem jsme v tom dešti ujeli 85km.
Protože je vše nacucané vodou, tak místo na spaní hledáme pod různými mosty a přístřešky. Jeden most s rozestavěnou cyklostezkou se nám zalíbil. Převléct do suchého a jde se jíst. Jenže je tu problém, pod námi teče strouha, která roste skoro před očima. Jsme z toho dost nervózní. Tak se nakonec rozhodujeme k ústupu. Zpět do mokrého oblečení a jedeme dál.
Asi za 10 km je další most, který je o poznání výše, tak se tam zabydlujeme už natrvalo. Nad námi dálnice, a asi 6m vedle stanu rychlíkový koridor. Sice každou chvíli projížděl nákladní vlak na Brenner naložen kontejnery nebo přívěsy náklaďáků, ale je tu sucho.
Těžko říci kolik jsme toho naspali a kolik probděli, ale odpočatí jsme. První nás čeká město Kufstein. Procházíme ho a doplňujeme zásoby. Vyjíždíme zase na cyklostezku k Innu. Alpy se začínají rozestupovat. To bohužel nejde říci o mracích. Sice se mělo podle Romanovi předpovědi už dopoledne začít dělat pěkně, ale realita byla jiná. Tak další SMS do meteocentra v Olomouci.
Hoj, jedete podel velmi spatne osy hrne se to v uzkem pasu od Oravy přes valachy, novohradske hory a pak podel hranice DE/AT.
Takže přesně proti nám. Moc toho nenaděláme. Nálada v týmu není nejlepší, ale jedeme. Přijíždíme do Německa. V městě Rosenheim přečkáváme v podloubí silnější dešťovou vlnu. Jak trochu přestane tak vyrážíme. Bohužel se hned za městem rozprší o to víc. Jedeme a hledáme kam se schovat. Nikde nic. Jen lesy, cyklostezka a Inn. Po asi 8km jsme zahlédli pod hrází, po které jsme jeli, dřevěnou boudu. Sjíždíme k ní a zjišťujeme, že se dá vlézt dovnitř. Ani tam nejsou dveře. Je z obou stran průchozí. Mezi boudou a hrází vede kaskádovitý kanál (přechod pro ryby). V boudě nic není jen dvě okna do rybího přechodu. Bizarní stavba. Hned dostává přezdívku akvárium a rozhodujeme se že v něm zůstaneme a přenocujeme, protože venku pořád prší.
Vyjíždíme do mlžného rána. Ale neprší. Cyklostezka se v těchto místech vzdaluje od Innu a ukazuje nám německý venkov.
Odpoutání od řeky mělo taky vliv na výškový profil cyklostezky, což je s nelibostí neseno některými členy týmu.
Ještě před polednem se ale vyčasilo a konečně zase vidíme sluníčko. Procházíme městečko Wasserburg, které si pamatuji z cesty Olomouc > Švýcarsko. Leží v parádním meandru Innu a centrum je moc pěkné.
Potom co se cyklostezka vrátila zpět k řece zase stoupla nálada a jelo se dobře. Projeli jsme Marktl. Rodiště minulého papeže Benedikta XVI. A podél vody dojeli až před Braunnau. Rodiště Adolfa Hitlera.
Ráno vyrážíme na poslední etapu podél Innu a těšíme se na Dunaj. Cyklistů dost přibylo a i infrastruktura se zase krapet zlepšila. Projíždíme pár pěkných měst, zablbneme na dětském hřišti a už přijíždíme do Pasova. Projdeme centrum a jdeme se mrknout na soutok Dunaje a Innu.
Konečně vidíme lodě. Na Innu jsme nepotkali ani jednu. Tady kotví spousta turistických a dál jezdí i nákladní. Vyrážíme na pověstnou dunajskou cyklostezku. Tak jak jsme si ji představovali, tak taková byla. Asfalt, rovina, spousta dalších cyklistů.
V horním úseku od Pasova je tochu problém najít pěkné místo na spaní (mimo kemp). Ale nakonec se povedlo a spíme na louce vedle cyklostezky, schováni křovím. Druhý den jsme zjistili, že to taková výhra nebyla, když jsme ze sebe navzájem tahali desítky klíšťat…
Druhý den podél Dunaje. Idyla pokračuje, kilometry naskakují, domov se blíží. Prohlídku a pauzu děláme v Linci. Dál pokračujeme pořád podél vody, žádné velké odchýlení od asfaltu a roviny. Opravdu trasa vhodná pro všechny věkové kategorie. Na dunajské nás taky zaujalo pár věcí. A to síť dobíjecích stanic pro elektrokola. A další zajímavost byly vychytané protipovodňové ochrany vesnic, které často odizolovali celou vesnici od okolí pomocí mobilních zátaras.
Spíme v remízku u řeky a večer zabíjíme klíšťata co nám minulou noc nalezli na stan.
Dnes nás čeká i kultura. A to návštěva kláštera v Melku. Je nacpaný turisty. My si platíme prohlídku bez průvodce, tak se proplétáme mezi ostatními skupinami a rychle zase mizíme zpět na kolo.
Melk měl ještě další pozitivum. Byli zde parádně vybavené informace, tak jsme dostali podrobné cyklistické mapy na zbytek cesty až po jižní Moravu. Za Melkem jsme si dali zastávku a já koupačku v Dunaji. Odpoledne přišla bouřka, před kterou jsme se schovali na zastávce, která patřila k přívozu. S námi tam našlo útočiště ještě spousta dalších cyklistů a další spousta se tam nevešla. Inu cyklodálnice.
Navečer jsme ještě projeli Krems a rozhodli se utábořit někde před Tullnem. Z Krems jsme získali parádního domestika. Turistickou loď, která jela pohodových 23 km/h po Dunaji vedle nás. S ní jsme jeli asi 15km než nám ji zastavilo zdymadlo u vodní elektrárny. Tak jsme na ni počkali, zamávali a jeli zakempit na lesní cestu. Do rána opět spousta slimáků na stanu, ale to nebylo nic neobvyklého.
A je tu poslední den podél Dunaje. Ráno jsme proběhli Tulln a pak pokračovali ještě chvíli podél řeky. Před Vídní jsme se napojili na cyklostezku podél kanálu – Marchfeldkanalradweg. Po ní ujeli pár km a pak odbočili na Eurovelo 9, která nás dovede až do Česka.
Část trasy vedla po bývalé železnici. No a protože už jsme nejeli podél vody tak začali opět kopečky. Odpoledne se zase přihnala bouřka. Ale nasazování pláštěnek už máme zautomatizované.
Míjíme vinice, větrníky… A první defekt! Po skoro 2000km. Mám prázdné přední kolo. Měním duši a za chvíli zase jedeme. Dojíždíme na pěknou louku pod posed. Do ČR nám zbývá asi 30km. Zítra jsme tam.
Poslední kilometry v Rakousku. Projíždíme kolem ropných vrtů a už cítíme že se blíží naše rodná hrouda. První značka na hraničním přechodu nám dává jistotu, že už jsme opravdu doma: Silnice v havarijním stavu.
Projížíme Lanžhot, Hodonín, Strážnici, Veselí nad Moravou. Zase přichází bouřka. Aha, takže to funguje i v Čechách. Nenecháváme se vykolejit a hledáme místo na spaní u Ostrožské Nové Vsi. Zhruba vím, jak to tam vypadá, tak jedeme skoro na jistotu. Místo je OK, tak můžeme na pivo. Hurá konečně točené!
Poslední etapa. Jedeme už po důvěrně známé cyklostezce podél Moravy. Snídáme u Baťova kanálu a neomylně se přibližujeme k naší hanácké placce. V Dubu nad Moravou si dáváme první opravdové teplé jídlo po třech týdnech. To že jsme dlouho nejedli příborem je znát. Po chvilce zjišťuji, že držím dvě vidličky.
Posledních pár kilometrů a v 17:00 jsme v Olomouci jako na koni.
Zvládli jsme to!